Veřejný prostor patří všem. A mému autu

V obecné rovině asi většina Pražanů souhlasí s tím, že je potřeba v Praze snižovat počet aut. Že je potřeba vrátit město zase lidem. Že je potřeba v něm zase začít žít, ne jen popojíždět vozem sem a tam.

Ovšem udělá-li radnice opatření, jehož cílem je ten počet aut snížit, vrátit město lidem a začít ve městě zase žít, narazí. Neboť občané mají zjevně pocit, že auta by se měli vzdát ti druzí. Já ho přece potřebuji, já se ho vzdát nemohu. A potřebuji s ním zaparkovat, kde se mi zlíbí, např. na Malostranském náměstí.  Což vzápětí nikterak nebrání nadávat, jak je to hrozné, že na Malostranském parkují auta.

Před časem jsem viděla  záběry, které natočil můj otec v 50. letech na Staroměstském náměstí. Překvapilo mě, co tam tenkrát bylo autobusů. Parkovaly všude, před palácem Kinských, před Domem U Kamenného zvonu. Dnes to náměstí patří lidem a nikoho by asi nenapadlo, že by to mělo být jinak. Když jsme před  dvěma měsíci vymístili auta z Malostranského náměstí (nepochybně nejkrásnějšího parkoviště v Evropě), ozývaly se občas hlasy, že náměstí bude prázdné a mrtvé. Že tam teď nic není, jen pár židliček a stolků, a že tam ta auta mohla klidně zůstat. Nemohla. Věřím, že náměstí se zase stane živým srdcem Malé Strany, ale nebude to patrně hned. Po desetiletích umrtvení může trvat ještě nějakou dobu, než si využití prostoru „sedne“, ale určitě k tomu dojde. Za pár let (či desítek let) se naši potomci při pohledu na stará videa budou asi divit, jak jsme mohli být tak hloupí a jeden z nejhezčích  prostorů v Praze degradovat na pouhé parkoviště.

A když už jsme u těch aut. Na Praze 5 a 6 začaly platit nové parkovací zóny. Jsou dost složité a mnohé řidiče, např. mě, od cesty autem celkem spolehlivě odradí. Nepochybně přinesou mnohé nepohodlí a nespravedlnosti, např. když chcete přijet k nemocné mamince a přivézt jí nákup, a v blízkosti jsou přitom jen modré zóny, kde nezaparkujete. Ne každý má chytrý mobil a umí (a chce umět) zacházet s mobilními aplikacemi, bez kterých v těchto zónách za parkování nezaplatíte.….

Na druhou stranu působí úsměvně (nebo možná smutně, jak na koho) stýskání redaktora MF Dnes, který na dvoustraně ve svých  novinách barvitě popisuje, jak to bude muset udělat, aby mohl i dále dojíždět do centra autem. Redakce MF Dnes sídlí na Andělu a má to nejideálnější spojení prakticky všemi myslitelnými druhy dopravy, co v Praze jsou: metro, spousta tramvajových linek z různých směrů, autobusů celé nádraží a o kousek dál vlak. Jestli někde není nutné v Praze používat auto, tak je to právě zde. (Mimochodem, jak to, že novostavba, v níž redakce sídlí, nemá dostatek vlastních parkovacích míst???)

Dotyčný by v obecné rovině jistě souhlasil s tím, že by Praha vypadala lépe a obyvatelněji bez aut, ale proboha, přece se ho nevzdám zrovna já, ať to udělají ti druzí, já ho potřebuju. Není to ojedinělý postoj. Zdá se, že se nám tu kromě NIMBY syndromu (not in my backyard – ne na mém dvorku), který uznává nutnost silnic, dálnic, hypermarketů, nových domů atd., ale někde jinde, jen ne u mého domu, vyvíjí další syndrom - „já mám výjimku, mě se to netýká“. Jenže týká. Všichni (nebo skoro všichni), včetně autorky těchto řádek, jsme trochu pohodlní a líní. Chceme-li mít obyvatelnější město, tak se  trochu té pohodlnosti budeme muset vzdát. Na Západě už to leckde pochopili, proto nám mnohá jejich města připadají tak příjemná a uživatelsky přátelská. Snad to časem pochopíme i my.